... a jak to všechno dopadlo

7. listopad 2014 | 13.40 |

Snad jste mě na základě mého předešlého článku naprosto nezavrhli. Z návštěvnostně atraktivního politického tématu zase pozvolna přejděme k tématům spjatým s osobními blogy a máte-li zájem, slyšte mé vyprávění o fádních víkendových prožitcích fádní duše z fádního světa :)

(Teď již) minulý čtvrtek jsem zdárně a bez úhony dorazila do Prahé a prakticky celé odpoledne strávila v útrobách kanceláří sídla naší společnosti, kde jsem dodělávala vše, co jsem ještě dodělat nestihla. Pozdě k večeru jsem ulehla do postele v jednom ze služebních bytů, abych ráno opět mohla jako vzorná zaměstnankyně naklusat ke svému šanónu a dělat vše, co se ode mne očekává, a to až do šesté hodiny odpolední, kdy měla začít ona velká akce, která připadala na magickou noc starými Kelty označovanou jako Samhain, moderním světem slavenou jako Halloween.

Tento rok jsem tuto noc strávila po boku svých kolegů a kolegyň, jelikož, jak jsem již zmínila v nedávno zveřejněném článku, konala se velká firemní oslava -icátých narozenin, narození potomků, povýšení i odchodů. No, zkrátka a dobře oslavencům se rozdaly hodnotné i nehodnotné dary, vedoucí věnoval srdceryvný proslov ke všem zúčastněným a pak se vše mohlo konečně vzrhnout v neorganizované alkoorgie. Občas je totiž potřeba si vyříkat a vyjasnit různé spory, nedořešené věci a křivdy, které tíží srdce (či ego) mnohých spolupracovníků. Osobně jsem vše tentokrát pozorovala z povzdálí, srkala medovinu, belentájns a kyselé červené. Na projev mého opileckého Já došlo až později, kdy jsem se ráčila ujmout vylomené dřevěné nohy stolu, která se povalovala v jakési vedlejší technické místnosti, kam jsem omylem zavítala v dojmu, že jdu tam, kam chodí i císařpán sám, a s plnou vervou se vmísila do davu těch opilejších, brnkajíce na nohu stolu jako na kytáru do rytmu Svařáku, Žízně a dalších zástupců hudebního dna, kterými pohrdám, neustále obtěžujíce kohokoliv obsluhujícího hi-fi věž slovy: "Pusť tam Bílýho jezdce!" (Sakra, to byla ale dlouhá věta, což?)

Naštěstí tato bohůmlibá činnost mě zaměstnala na dostatečně dlouhou dobu, abych z toho nejhoršího stavu alespoň o trochu vystřízlivěla, takže se ze mě opět stala ta hodná tichá Karolínka a trávila jsem zbytek večera s těmi obdobně hodnými a tichými. Měla jsem v tu chvíli takovou tu přihlouplou všemilující náladu, takže jsem o něco málo starší i střízlivější kolegyni vyznala lásku (vnitřní hlas si v tu chvíli na mě mohl vyřvat hlasivky), na čež mi z její strany bylo odpovězeno: "Víš, ono to může být zajímavý, ale musím počkat, až bude dětem tak deset jedenáct." (Co?! Sakra?! Co to dělám?!) Každopádně časový úsek mezi desátou večerní a třetí hodinou ranní utekl nějak podezřele rychle, takže když jsem se (již opět kolíbajíce) snažila rozluštit přesný časový údaj z displeje mobilu, zbylo nás již jen cca deset.

A jelikož jsem nechtěla čekat na první ranní paprsky s hrstkou přeživších u pípy s nadějí, že se načatý sud dopije, ještě se dvěma kolegy jsem vypadla do noční mlhy a uvelebila se na baru nedaleké non-stop herny. Devatenáctiletá a strašně moc roztomilá barmanka z nás měla evidentně radost, ale myslím, že vzhledem k podroušenému stavu zbytku osazenstva jsme celkem rychle splynuli s davem. Bar jsem opouštěla ve chvíli, kdy nad některými hosty začalo vítězit jejich neukojené libido a spoléhali na to, že já budu ideální adeptkou k naplnění jejich tužeb.

Spánek na služební garzonce asi po dvou hodinách přerušil hluk z ulice. Ještě opilá se potácím k oknu a snažím se lépe zatáhnout závěsi a neúspěšně tak zamezit světlu ve vstupu do pokoje. Absenci alkoholické kocoviny nahrazuje kocovina morální - opět jsem říkala lidem, se kterými jsem ani nechtěla mluvit, věci, o kterých jsem nechtěla mluvit. Po kontrole stavu peněženky se na sebe snažím navléci kouřem nasáklé oblečení, ve kterém následně absolvuji úmornou cestu do jakési trafiky. Startky - červené - krátké - v tvrdém obalu. Včera jsem propálila a porozdala dvě plné krabky, klasika. Horká sprcha sice dává rozjasnit mému tělu i mysli, ale až po dvojité kávě začínám svět vnímat v dostatečné míře. Přes tenkou zeď slyším ve vedlejším bytě charakteristické zývání dávající širokému okolí najevo, že kolega se vzbudil. Pohostím ho stařenou, při jejímž kouření si slíbíme již stokrát slíbené příště na to kašlem. Po obědě opět usínám a probouzím se ve čtyři ráno, rychle se zabalím a běžím na první vlak. Opět si celou cestu říkám, že na tohle jsem prostě už stará.

Každopádně jsem měla alespoň celou neděli na to, abych se lépe seznámila s dvojicí našich nových spolubydlících. Jsou fakt skvělé a jsem moc ráda, že jsme narazily a vybraly právě je dvě... a... to je asi všechno, co jsem schopná a ochotná v tuto chvíli sdílet. Nic, jdu umýt nádobí a potom už zase práce, práce, práce.

Mějte se famfárově! (nikdy bych nevěřila, že tohle někdy napíšu, asi stárnu)

P.S.: Jedna vzpomínka na mládí, kamenujte mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: ... a jak to všechno dopadlo sargo 07. 11. 2014 - 13:44
RE(2x): ... a jak to všechno dopadlo kari 07. 11. 2014 - 16:06