Jak (ne)přežívám (před)vánoční čas

15. prosinec 2014 | 08.30 |

Skoro tří týdny jsem nenapsala článek, takže mám celkem slušně nabito na to, abych mohla náhodné čtenáře mého blogu nenuceně zahltit spoustou irelevantních informací a nepodstatných postřehů, které jsem za ty poslední skoro tři týdny nasbírala. Stýskalo se vám?

V Polsku jsem strávila prakticky na dvě etapy rozdělené dva týdny. A zastihl mě tam sníh. Dvě věci, které mi lezou krkem - Polsko a sníh. Absolutní katastrofa. Ne, nebudu komentovat všeobecnou náturu polského občana a jeho přístup k povinnostem. Posypová sůl nejspíš byla prakticky vyčerpána potravinářským průmyslem a leckdy jsem vzpomínala s láskou a růžovou nostalgií na náhodné výpadky elektrického proudu a teplé vody, které mě na Ukrajině a v Rusku pronásledují na každém kroku již prakticky od prvního překročení hranic na mé tehdejší stáži v Kyjevě. Ale přežila jsem všechny nástrahy osudu a černý mastný prach, který mám kdoví proč s Polskem spojený. Cítím se silnější, zocelenější a nezničitelnější, než kdykoliv předtím. Sníh už opět roztál, takže po vzoru minulého roku máme dopravní kalamity za sebou a všichni sněhumilci, nechť se odeberou na sjezdovky a nezatěžují předmětem svého obdivu ulice. Děkuji :)

Prakticky poprvé jsem se náhodou nachomýtla "turnaji" v pokeru. U stolu se nás sešlo osm hráčů, ale prakticky jen dva byli zkušení, zbytek byl na tom obdobně jako já. O to překvapivější bylo, když jsem vyhrála. Hurá! Sázka ve formě dvaceti káčé byla výhrou pětinásobně zvýhodněna a já ten večer odcházela domů s pocitem nechápu-co-na-tom-všichni-vidí. Pravdou je, že ta hra je natolik jednoduchá, že její pravidla se naučí snat i dis-všechno a k vítězství vám mimo trochy štěstí stačí jen předvídavost, sebeovládání, rozvaha a schopnost číst v lidech.

S Déčkem jsem byla od pátku do neděle na Slovensku v Nitře, kde se pořádal jejich třídní sraz ze střední školy. Kvůli dojezdnosti z bydliště Déčkových rodičů do Nitry jsem zohnala akýsi hotel priamo v Nitre. Déčko sice zprvu protestovala, jelikož organizátor domluvil, že ze soboty na neděli budou moci účastníci z daleka přespat na vyhrazených pokojích internátu, ale nocí strávených ve škrobeném povlečení na proleželých matracích mám z práce plné zuby, takže nakonec zvítězil můj návrh. Mimo jiné jsem to pojala i jako výlet, jelikož já jsem v Nitře nikdy předtím nebyla. Pátek jsem se tedy nechala provést zprostředkovanými vzpomínkami na středoškolský život mé drahé polovičky a v sobotu jsme se pak vydaly do míst, která mi přišla podle internetu zajímavá, což jsme zakončily oným třídním srazem. Musím říci, že za těch pár let, co se s Déčkem prokousávám životem jsem ji ještě neviděla takto společensky aktivní. Po většinu času se tváří jako introvertní samotářka, ale jakmile potkala staré známé tváře, rázem z ní byla jedna z hvězd večera. Když jsme pak kolem druhé hodiny ráno zasouvaly klíč do dveří pokoje, připadala jsem si, že jsem si s sebou ze srazu přivedla někoho úplně jiného.

Příští víkend nás čeká akce firmy, kde Déčko pracuje, takže konečně poznám nositele jmen, o kterých občas vypráví príbehy z práce.

Jelikož jsem se s tímto článkem poměrně flákala, před dvěma dny jsem stihla absolvovat onen velevečer. Upřímně, mám zase po dlouhé době morální kocovinu. To, že jsme část kolegyň a kolegů Déčka potkaly už v šalině, takže jsem byla nucená absolvovat jakýsi welcome drink ve formě míchaniny, o jejímž složení by možná nic nevěděl ani mistr alchymie, to je ještě dobré. Déčko chlast nepije, takže se všemu samozřejmě mistrně vyhnula. To, že jsme v důsledku toho přijeli tedy již v řádně připitém stavu, to by ještě taky šlo, jelikož jsem to celý večer dokázala udržovat tak nějak alkoholické úrovni, kdy jsem nemusela působit opitě, pokud jsem tedy mlčela. Problém byl v tom, že jsem přecházela chřipku, bolelo mě v krku, ale na to stejně mé opilé Já nebralo ohledy, takže jsem si stejně ty startky koupila a stejně jsem jen v blůze postávala na dvorku a kouřila jednu za druhou. Vrcholem bylo, když jsem se právě při jedné z těch startek seznámila s postarším pánem, který začal mluvit o tom, že tam hrají s kapelou a já se zmínila, že si občas taky brnknu na kytáru, na základě čehož mě on po oficiálním ukončení akce někdy o půl třetí ráno vyzval na pódium (vyvýšené jedním schodkem, abych tu nepůsobila jako hvězda), vrazil mi do ruky jednu z elektrických kytar, na které po celý večer hráli Jahody mražený a Svařák (jak já to písničku nesnáším) a rozjeli jsme tam něco vzdáleně připomínající Smoke On The Water, The Number Of The Beast a další klasiky, o nichž jen vím, jak se brnkají a znám pár slov z refrénu. Vedení firmy u toho nebylo, takže jsem Déčku nejspíš zase tolik ostudy neudělala (a i kdyby šéfové přítomni byli, myslím, že v to kdo s kým přišel vlastně nemají ani páru). Po krátkém vystoupení uzavřené potleskem dvacítky nevyřáděných padesátníků a padesátnic a rozloučení se s těmi, které možná potkám zase za rok, jsme prostor dómu kultury opustily. Celkem úspěšně léčená chřipka je zase v plné parádě rozjetá, do toho zase ty výčitky, jestli jsem to s tou legrací občas nepřehnala a někdo se neurazil. Asi po sto letech jsem se zase stala obětí bodyshotu, ale oblečení to naštěstí přežilo bez ulepených či nevypratelných skvrn. Asi hodinu v kuse jsem tančila s postaršími pány, kteří vyzývali ku tanci vše, co bylo třeba jen o chloupek mladší než jejich chotě. A opět jsem mluvila s lidmi, se kterými jsem se nechtěla bavit, o věcech, o kterých jsem se nechtěla bavit. Klasika. Nicméně Déčko druhý den nebyla nijak naštvaná, tudíž předpokládám, že spousta věcí se k ní postupně donese, tudíž ji již nenápadně připravuji na příliv různých (řádně překroucených) informací, které se k ní budou dostávat.

No, a aby toho nebylo málo, čeká mě taktéž třídní sraz - víkend následující - a to s lidmi ze základky, u kterých mám pocit, že si s nimi nemám naprosto co říci. Ale třeba se za těch deset let změnili, budiž mi to nadějí. Do té doby ale budu muset chřipku vyléčit úplně. Naštěstí až do středy dobírám dovolenou, takže bych mohla mít teoreticky i čas na nějaké to cukroví, protože se blíží to, čemu se snažím posledních pár let vyhýbat a stále se mi to nedaří.Vánocé!

Tedy, nesnažím se vyhýbat přímo jim, ale tomu šílenství, kterým je provázeno. Nevkusná vánoční výzdoba na každém rohu, davy kupující nesmysly a do toho výběrčí dobrovolných příspěvků na dobročinné akce. Snažím se tomu vyhnout, ale nebydlím zrovna na odlehlé části Štatlu, takže chtě nechtě to musím absolvovat prakticky kdykoliv, kdy vystrčím hlavu z bytu. Paní matce jsem koupila (dle jejího přání) kuchyňské nádobí, mladšího bratra odbydu poukázkou v nějakém herním obchodě a staršího chlastem. Déčku jsem koupila knihu o tvoření takových jakýchsi výzdob, tak doufám, že z toho bude mít radost, u ní se nikdy neví. Na vánoce udělám bramborový salát a smažený celer, zastavím se u své paní matky a možná také s Déčkem pojedeme na otočku za její rodinou na Slovensko. Silvestr ještě nemáme dořešený - díky abstinenci mé drahé polovičky budu muset volit nějakou umírněnou společnost, spíše užší než širší. Kdyžtak přizveme nějaké páry k nám, jelikož byt bude v tu dobu volný.

Ach, zmáhá mě nemoc, jdu si pro prášek a udělat si čaj. Pomoc! A nedávno jsem po strašně dlouhé době potkala jednu bývalku. A ani nevím proč, ale celkem mi to v ten den zvedlo náladu. Tak, písnička pro ní.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší