Mám ji ráda, vážně

19. leden 2015 | 12.55 |

Pokud mé plky čtete pravidelně (ach, pošetilci!), jistě jste si všimli, že mou přítelkyni, pro zdejší potřebu označovanou jako Déčko, moc často nechválím. Může se proto zdát, že to je chronická puntičkářka, chladná introvertka či věčně nespokojená brblající duše. A ona vlastně všechna taková označení na ní sedí. Otázkou tedy zůstává, proč s ní vlastně jsem?

No tak, nejsem snad jediná, kdo má potřebu hledat odpověď na otázku tohoto typu. Poznaly jsme se před čtyřmi lety (na konci ledna máme výročí). Jedná se o nejdelší vztah v mém životě; prakticky první vážný, kdy se hodláme chovat jako dvě dospělé osoby ve společné domácnosti. Proto si mé Déčko zaslouží samostatný článek. Měl být laděný v čistě pozitivním smyslu, ale buďme realističtí - prostě bude jen méně negativní než ostatní :D

Měla to být jen další jednorázovka (další z telecích období, znáte to). Ani ne hubená, ani ne krev a mléko, přirozená, nenucená a hlavně vysoká. Fakt mě nikdy nebavilo se k nikomu sklánět, což byl s mými skoro stoosmdesáti centimetry téměř vždycky problém (nepočítám-li období, kdy jsem ještě byla "normální"). A hle, to děvče u jednoho z pultů nejmenovaného knihkupectví v centru Brna mi hledí do očí, aniž by muselo zvedat hlavu a navíc vypadá jako holka a ne jako jeřábnice v kapsáčích a kšiltovkou na hlavě nebo pravdoláskařské třeštidlo s půlmetrovým roztahovákem v uchu, kroužkem v nose a obarvenými dredy.

Dost lidí se občas ptá, jak holka na holky pozná, že jiná holka je na holky. Částečně to řeší internet a G/L seznamky. Někdo tvrdí, že se to dá poznat podle drobných detailů, ale nenarazíte-li na jeden velký detail v podobě zastupitelky výše uvedené dvojice archetypů, můžete si všímat toho druhého sebevíc a stejně na nic nepřijdete. Já mám požehnání v tom, že mám radar; bohové ke mně v tomto ohledu byli velice milostiví. Instinkt - prostě to poznám. Úskalí bývá v tom, že některé osoby, u nichž onen radar začne řvát, to o sobě ještě neví a nepřipustí-li si to (či nebudou-li mít možnost si to připustit), nikdy se to o sobě třeba ani nedozví.

Déčko to o sobě naštěstí věděla, takže jsem ji asi za týden (po který jsem ji nemohla v onom knihkupectví i přes několik pokusů sehnat) vytáhla na procházku. Jenže chyba lávky, jelikož z Déčka se vyklubala dívka, kterou prostě nesvedete za pár dní. Normálně bych se v té době na něco takového vykašlala a šla svou cestou dál, ale jelikož jsem usoudila, že stejně nemám co ztratit a navíc to byl tehdy jediný nový cíl, který stál za zdolání, setrvala jsem.

Začaly jsme spolu chodit a poznávat navzájem své světy, které si byly v mnohém velice podobné. Její smysl pro ponuré temno zastoupený hlavně v oblíbenosti doom metalu, zvýšená míra pohrdání konzumní společností, náklonnost k ekologii a zájem o sociologii a psychologii tehdy byla voda na mé mlýny.

Doom metal jsem sice aktivně neposlouchala, ale nevadil mi, tupá společnost mě štvala už po několik inkarnací, ekologie pro mě představovala nový přístup k mnoha věcem a sociologie s psychologií tvořily náplň mého vysokoškolského studia. Déčko zase dokázala respektovat to, že kouřím (byť ona je zapřísáhlá nekuřačka), nevadil jí můj styl hudby (dokonce pro něj měla pochopení, byl totiž s tím jejím dosti podobný) a celkově k mým občas kontroverzním charakterovým vlastnostem byla tolerantní. Nemohu říci, proč konkrétně ode mně tehdy neutekla, resp. proč se mnou prakticky až dodnes zůstává, to by musela prozradit ona. 

Byla to vůbec první bytost v mém životě, kterou jsem začala mít ráda hlavou. Nebylo to citové pobláznění pramenící z bezbřehé zamilovanosti, naopak - srdcem jsem k ní začala cítit něco víc až prakticky po roce. Navíc mi půl roku trvalo, než... no, však víte, co myslím. Čím blíže jsem ji poznávala, tím více mě lákalo to kouzlo, které cítíte až ve chvíli, kdy jste tomu druhému nejblíž, kdy vaše duše z vás na chvilku vystupují a ovíjí se navzájem nad propletenými nahými těly, do kterých se následně zase vrátí. A když už konečně k tomu kouzlu došlo, bylo to něco fantastického. Měla jsem pocit, že v tu chvíli se vznáším kdesi v sedmém rozměru, měla jsem odpovědi na všechny otázky, které si lidé pokládají, byla jsem na samotném okraji vesmíru. Bohužel jsem to už nikdy poté nezažila.

Každopádně Déčko v mém životě hraje obrovskou roli, jelikož mi dokáže být oporou i sama se bez váhání chytit mé ruky, když sama padá. Ona je důvod, proč se vracím domů a proč každé ráno vstávám. Miluji její slovenštinu, miluji její spontánní falešný zpěv, miluji, když se pro něco nadchne. Miluji její oči, vlasy a ten nejúžasnější zadek na světě. Miluji, že když vstává dřív než já, políbí mě, že mi nechá v kuchyni vzkaz, že občas najdu namalované srdíčko na zrcadle v koupelně. Dá se říci, že mám svým způsobem ráda i tu její občasnou infantilní náladu, kdy chce, abych jí přes spaním vyprávěla pohádku či mluvila o vzpomínkách ze svého ranného dětvství. Snad mám ráda i ty stavy, kdy má potřebu mě neustále popichovat prstem, cuchat vlasy a kousat do ruky, když na to opravdu nejsem naladěná. Občas mě mrzí náš intimní život, který trpí kvůli tomu, že se nedokáže uvolnit, ať se snažím jak se snažím, že to mnohdy skončí dřív než by měla. Mrzí mě, že je stydlivá a odměřená. Mrzí mě, že mi z toho hrabe takovým způsobem, že se občas zaběhnu. A mrzí mě, že mívá náladu, že ať udělám cokoliv, je to špatně.

Vážím si však toho, že chce žít jinak, než žijí ostatní - chce žít smysluplně a přitom skromně. Bez bůhví jakých zbytečných výdobytků civizlizace, bez toho všeho, o čem vám prodejci tvrdí, že to za každou cenu musíte mít, ale nejsou schopní odpovědět, na co vám to vlastně bude. Vážím si toho, že přestala jíst maso, aniž bych ji k tomu jakkoliv nutila. Dokáži si představit, že spolu jednou budeme vychovávat dítě... nebo děti. Pokud bude zákonodárcům trvat rozhodnutí o možnosti adopce jenom maminkami nebo jenom tatínky, nejspíš bude chtít své vlastní. Větu: "Až jedného dňa budeme mať dieťa" občas slýchávám. Častěji, než na začátku.

Děkuji bohům za ní, že mi ji přivedli do cesty, byť je to s ní někdy strašně těžké.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Mám ji ráda, vážně walome 19. 01. 2015 - 15:00
RE(2x): Mám ji ráda, vážně kari 20. 01. 2015 - 01:55
RE: Mám ji ráda, vážně loki 20. 01. 2015 - 12:51
RE(2x): Mám ji ráda, vážně kari 20. 01. 2015 - 18:02
RE: Mám ji ráda, vážně loki 27. 01. 2015 - 12:49