Děti, děti, děti!

13. srpen 2013 | 13.30 |

Nevím, zda se ve mně něco mění a konečně dospívám či zda si těch krutých trpaslíků kolem sebe všímám častěji pouhou náhodou, ale několik minulých dní, jakoby mi stavělo přímo před oči situace, nad kterými jsem se zamýšlela hlouběji, než kdykoliv předtím.

Na to, že vídám své vrstevníky, potažmo i spolužáky ze základní, střední i vysoké školy, jak se svými drahými polovičkami před sebou tlačí kočárek, případně za ruku vedou již chodící mládě, jsem si již zvykla. Vždycky jsem se divila, kam spěchají, ale postupem času jsem musela uznat, že pro mnohé již život v jejich věku po dvacítce nenabízí jinou realizaci, nežli zplodit syna, postavit dům a zasadit strom. Ke stavbě domu je ve valné většině případů potřeba podstoupit rakovinu jménem hypotéka, ale o tom třeba jindy. Sázení stromů je dnes považováno spíše za zvrhlý čin hodný pouze těch nejradikálnějších ekologických teroristů, o tom též spíše někdy příště. Zbývá tedy jen ono plození synů, ale s ohledem na alarmující nízkou porodnost bychom se měli oprostit od genderových stereotypů a ono úsloví poupravit na zplodit dítě, vzít si na třicet let hypotéku a ve stavech vylučujících způsobilost tiše přemýšlet nad sadbou stromu.

Vzhledem k tomu, že jsem ve čtvrtek vyrazila za kamarádem na sjezd Vltavy až k Českým Budějovicím, byla jsem nucena do tamních krajů absolvovat cestu vlakem. Zvykej si, Kari, od září bude cestování prakticky Tvůj denní chléb. Jelikož jsem však upnutá velkoměšťačka ze Štatlu, zapomněla jsem, kolik dobrodružství se dá ve vlaku prožít. Kupé - fenomén zatracovaný i opěvovaný. Osm od zbytku světa izolovaných sedadel. Jste-li cestovně-asociální jedinech jako já, při troše štěstí v nich nenarazíte a upovídanou babičku, tlachavou partičku připitých kanečků či... uřvaného smrada s libovolným počtem opatrovníků (otroků). Ano, bystřejší čtenáři již pochopili, že jsem si za pětadvacet let své nyněnjší inkarnace ještě nevybudovala kladný vztah k dětem.

Občas se podaří najít si úplně volné kupé, které Vám na těch několik hodin cestování poskytne útočiště pro čtení Písně ledu a ohně, pozorování krajiny a vlastní myšlenky. Občas; většinou do chvíle, kdy si k vám přistoupí babička, dědeček a za nimi od čokolády upatlaný andílek s dlouhými blonďatými copánky. Řev, křik, mlácení a vrzání s dveřmi, drápání se k oknu, šlapání po nohou a tupé pohledy vaším směrem. Čtyři a půl hodiny koncentrovaného extraktu těchto substancí vám určitě na lásce k dětem nepřidá. Když už nevydržíte to, že malá ručka zašpiněná od slin, země a rohlíku opět spočinula na vašem koleni jen kvůli tomu, že malý predátor nedbá napomínání své pramatky a již po sté se bezvýsledně natahuje po klice na zavřeném okně, posadíte ho na sedačku naproti sobě a stylem mladá dámo, už začínám být naštvaná, se mu snažíte vysvětlit, že svět se netočí jen kolem něj. Dědeček se jen usmívá a raději pozoruje krajinu skrze druhé okno v uličce a babička tichým hlasem zavolá na holčičku, aby si už konečně sedla vedle ní a nechala si předčítat pohádku o slůňatech, kterou beztak slyšela již tisíckrát předtím.

Můžete mě nazývat nedospělou, ale míra mé tolerance je hold asi někde jinde.
Dnes jsem například byla nakupovat v drogérii, kdy se po uličkách proháněla na tříkolce ratolest jedné z prodavaček. Určitě nemám v úmyslu někoho poučovat o marketingu a vedení firmy, ale troudám si myslet, že vyhýbání se chlapčkovi na tříkolce, snášení jeho narážení do regálů a povyku na návštěvnosti obchodu moc nepřidá. Chápu, že většina ostatních zákazníků třeba již doma něco podobného chová a proto jsou na podobné věci zvyklí či je s úsměvem přecházejí, ale zjevně nejde o můj případ.

Na druhou stranu musím uznat, že když jsem jela z Budějovic zpět do Brna, nezbylo mi nic jiného, než s obavami přisednou do kupé s mladičkou maminkou a světlovlasým chlapcem. Mamince mohlo být odhadem tak maximálně jednadvacet, jejímu synovi už čtyři roky. Sice byl také živý a neustále o každém projíždějícím vlaku tvrdil, že jde o osobák, ale na druhou stranu ho dokázala maminka takovým způsobem korigovat, že jsem se přistihla, že v duchu odpovídám na klukovi dotazy směrované k vševidoucí matce ohledně věcí za oknem.

Ano, chápu - je to o výchově a ne všechny děti jsou ukřičené, malé a bezcitné bestie lačnící po krvi. Taktéž chápu, že dítě je ještě natolik nezkažené (či naopak již natolik zkažené?) okolním světem, že nedokáže plně respektovat prostor ostatních. Jenže jak tomu přispívá okolní svět?
Nedávno jsem měla možnost v sobotu ráno sledovat pořady pro děti. Má nejstarší vzpomínka na sobotní dopolední pořady v televizi byly Želvy ninja, poté Strážci vesmíru a nejpozdější pak Pokémoni. Od té doby jsem neměla přehled prakticky o ničem, co se za onou oponou odehrávalo. Ono se od té doby prakticky nic moc nezměnilo - hrané pohádky na České televizi jsou už v úpadku a nahrazují je barevnější a dynamičtější animáky. Jenže za těch několik let, co jsem žila ve sladké nevědomosti, agresivita v seriálech, troufnu si říci, eskalovala. Želvy ninja bojovali, Strážci vesmíru bojovali, Pokémoni taktéž bojovali. Dnes místo nich spolu bojují Gormiti, kdy mezi nimi v komerčních přestávkách spolu pro změnu bojují panáčci Lego. Nevím, zda tehdy, kdy jsem ještě bývala cílovou diváckou skupinou, tyto věci prožívala trochu jinak, ale toho sobotního rána jsem z toho byla nějaká rozladěná. Skupinka dětí složená většinou z archetypů - vůdčího hezounka, brýlatého šprta, holky a černocha/asiata vedou běžné životy, avšak pak se stanou vyvolenými, získají nadpřirozené schopnosti/přístup do jiných světů a začnou zachraňovat svět, který je za to nikdy neocení. Když se nad tím zamyslím, vlastně se od dob mého mládí nezměnilo nic. Divák se ztotožňuje minimálně s jedním z hrdinů, svět je vždy zachráněn a kromě těch obeznámených to nikdo jiný nedocení, možná i naopak - hrdina je dále lynčován. Takto přesně na tom byli i Želvy ninja a Strážci vesmíru. Pokémon byl spíše jen seriálová reklama na karty, hračky a další nezbytnosti, které mají z rodičů ždímat peníze a dětem plnit poličky dříve či později nepotřebným harampádím. Dnes je to nejspíš to stejné a stoupá-li agresivita či je-li má nižší tolerance vůči násilí spojená s osobními zkušenostmi je již vedlejší otázka.

Asi jen stárnu, ale budu-li jednoho dne vychovávat vlastní dítě (až pokud zákonodárci schválí možnost adopce pro registrované páry, jelikož Déčko rodit nechce a mně bohové tu možnost vzali), ráda bych ho ušetřila možná co nejvíce takovýchto fenoménů. Jenže to pak bude mezi svými vrstevníky za exota, jelikož nebude mít sbírku toho, co je právě populární, stejně, jako já jsem za exota mezi těmi, kteří v mém věku již tlačí po parku kočárek. Inu, pak zbývá jen naučit svou budoucí ratolest tomu, že výměnou za posměch ostatních získáte svobodnou duši, kterou oni mít nikdy nebudou. Vivere militare est.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře

RE: Děti, děti, děti! jarmik 13. 08. 2013 - 14:45
RE(2x): Děti, děti, děti! kari 14. 08. 2013 - 20:52
RE: Děti, děti, děti! garbage®blbne.cz 13. 08. 2013 - 18:09
RE(2x): Děti, děti, děti! kari 14. 08. 2013 - 20:48
RE: Děti, děti, děti! sargo 13. 08. 2013 - 23:49
RE(2x): Děti, děti, děti! kari 14. 08. 2013 - 02:35
RE(3x): Děti, děti, děti! sargo 14. 08. 2013 - 08:31
RE(4x): Děti, děti, děti! sargo 14. 08. 2013 - 12:36
RE(5x): Děti, děti, děti! kari 14. 08. 2013 - 20:47
RE: Děti, děti, děti! sayonara 04. 09. 2013 - 12:40
RE: Děti, děti, děti! walome 23. 10. 2014 - 15:56
RE(2x): Děti, děti, děti! kari 25. 10. 2014 - 19:33