Jak jsme našly svou Hobití noru

18. leden 2017 | 14.30 |

Jak jsem již zmínila v nedávném článku, na konci roku 2016 nastal čas stěhování. Já a Déčko jsme tak musely dát sbohem a šáteček našim spolubydlícím, se kterými jsme ve starém bytě sdílely jedno záchodové prkénko a jaly jsme se hledat nové bydlení.

Nabídka bytů k prodeji je v Brně opravdu pestrá... a to i cenově. Nicméně (jak již jsem v minulém článku také zmínila), nechtěla jsem kupovat byt za pět mega. Banka by mi na něho sice se současným příjmem bez keců půjčila, ale můj současný příjem se nemusí rovnat mému příjmu budoucímu, tudíž bych se dostat do patálií. A to nejen sebe, ale i Déčko a všechny další bytosti, které budou v budoucnu naše hnízdečko lásky obývat. Shodly jsme se na tom, že nechceme ani rodinný dům či řadovku, protože kupa práce kolem. A nakonec jsme nechtěly ani desetipatrový panelák s kupou sousedů. Ano - okruh se zmenšil na cca dost málo. Absolvovaly jsme pár prohlídek nabízených bytů a vždycky si našly důvod, který zabraňoval tomu, abychom nakonec kývly; konec konců, čas nás netlačil.

A jednoho dne se to nakonec stalo. Čtyřpatrový zateplený panelák bez výtahu a 3+1 v jeho předposledním patře. Na fotkách hezký, při prohlídce též hezký, cena sice nad horzní mezí, ale pan majitel nakonec slevil, takže jsem po zhruba dvou měsících začala čerpat hypotéku a poprvé zasunula klíče do zámku naší Hobití nory. Měly jsme vizi, že prvních pět let na to kromě malování nesáhneme a pak se uvidí, do čeho se pustíme. Omyl.

První věc, se kterou jsme nepočítaly, byl fakt, že majitel si odvezl nejen myčku (čert ji vem), ale i sporák a dalších pár věcí, o kterých jsme předpokládaly, že v bytě zůstanou. Počáteční investice tedy hned stouply o nákup těchto položek. To je ale furt málo. S nářadím jsem se pod vlivem staršího pana bratra přátelila již od malička, takže nebyl problém rozdělat kuchyňské skříně, abych ke svému zděšení zjistila, že stěna za ní je pokryta veselou plísní. Skříně šly do kamen a plíseň byla zchlorována (mé plíce byly též řádně zchlorovány, protože jsem do doby odstranění plísně zastávala názor, že respirační roušky jsou pro chirurgy a slečínky). Plíseň se nevyhnula ani záchodu, který jsme neočekávaně nahradily novým a skříňce pod umyvadlem, která přes noc od kontejneru záhadně zmizela.

Gró bylo ovšem zjištění, že jádro koupelny není zděné, ale onen původní umakart je pouze asi-nějak-obezděný-a-obložený. Zdění jádra je tedy právě tou plánovanou investicí za pět let. Do té doby musíme našetřit těch zhruba dvacet tisíc, které jsme zaplatily za neočekávané výdaje, díky nimž můžeme v současnosti Hobití noru funkčně užívat. Jinak je to ale byt pěkný, slunný, s výhledem na kopečky a lesy (z druhé strany je sice panelák, ale život tamních sousedů je občas také hoden pozorování).

 A - třešnička na dortu - v první páteční večer jsme zjistily, že ta nenápadná budova nedaleko paneláku je diskotéka, kde si moc nelámou hlavu s nějakým nočním klidem. Slyšet byla zatím sice jen jednou, ale i přes to plánuji nechat repassovat těsnění u oken. Pro čistě dobrý pocit.

Sousedé jsou vesměs důchodci (snad kromě dvou bytů, kde jsou mladší páry). Při stěhování, kdy byli všichni geronti tajně schovaní za závěsy a žaluziemi svých oken, jsem párkrát na ulici Déčko plácla přes zadek a nevynechala jsem ani dlouhá objetí a letmá políbení. Reakcí na to byla hned druhý den nabídka domovníka, že prý kdyby nám doma scházela chlapská ruka, že nám s něčím pomůže a potěšující komentář sousedky, která při seznámení polohlasně poznamenala: "A abyste věděly - já vám v tom fandím."  Po zavření dveří jsem Déčku pošeptala, že do trojky ji ale nevezmeme. "Koľko Ti je, Karolína?"

A mám to zhruba půl hodiny do kanclu. A Déčko to má do práce jen čtvrt hodinky pěšky. A jsou tu dost tenké zdi. A topení po nocích fakt moc mlátí. Sice je to asi v panelákách běžné, ale já několik posledních let bydlela v podkrovním bytě cihlového domu, kde jsem byla v patře sama a topení jsme měly také izolované od ostatních. Možná jsem jen princezna na hrášku, co zapomněla na dětství ve dva-jedničce-v-osmém-patře. Vypadá to, že nás čekají ještě zajímavé chvíle. A i to si zaslouží novou rubriku!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře

RE: Jak jsme našly svou Hobití noru sargo 23. 01. 2017 - 08:51
RE(2x): Jak jsme našly svou Hobití noru kari 25. 04. 2017 - 10:45