Pohled na obzor, nikoliv za obzor

5. květen 2017 | 11.30 |

Můj svět je až příliš proměnlivý na to, abych si byla schopná stanovovat reálně dosažitelné cíle na delší období nežli rok. Všechny ty motivační citáty a parafrázovaná slova vítězů typu Jdi si tvrdě za svým cílem a dosáhneš ho! jsou v mém životě neužitelné. Nemají zde místo, protože když si naplánuji to, že bych chtěla být za dvacet let tam nebo tam, je to dost času na to, aby se změnilo tolik věcí, že původní cíl najednou nebude mít smysl. Proto se snažím nehledět do nedohledna a raději se soustředím na reálný obzor přede mnou. I přes to se však snažím mít na paměti slova jednoho moudrého pána, který nám přednáší na škole: Pokud nejsme schopni stanovit cíl, stanovme alespoň čeho dosáhnout nechceme. Proč Vám vykládám zrovna o tomhle?

Protože přesně za rok se budu učit na své druhé a poslední státnice v životě. To všechno jenom kvůli tomu, abych mohla dělat to, co doposud. Nebudu jíst, nebudu spát; naopak budu zelená, budu nevrlá, budu šílet, budu brečet a celkově budu taková, jakou se nemám ráda. Když nad tím tak přemýšlím, tak kus toho mám v sobě již nyní. Už rok před zkouškami jsem z nich nervózní. Asi nejsem studijní typ.

Protože jsem jednou z kandidátů mého chlebodárce na post, který by mě vymanil z područí častých služebních cest a trochu mi srovnal režim; nehledě na to, že bych se mohla věnovat problematice, která mě skutečně zajímá a ne jen o ní sem tam zavadit, jak je tomu na mé současné pozici. Podmínka získání požadovaného vzdělání samozřejmě trvá i nadále. Problém je však v tom, že další kandidáti jsou vzdělaní a zkušení, cílevědomí a po onom postu prahnou též. Výběrové řízení se bude konat možná za měsíc a možná až za půl roku - to závisí na více faktorech. A já cítím neklid z toho, že tam budu plácat nesmysly (nebo to, co komise nechce slyšet), že již bude předem určen vítěz, což mě zlomí, nebo že neukážu to nejlepší z Karolíny, v důsledku čehož vyberou někoho jiného, i kdyby jinak vybrali mě. Asi nejsem kariérní typ.

Protože se za pár měsíců s Déčkem budeme brát. Bavíme se o tom už rok, a tak jsme si před pár měsíci řekly, že to spácháme letos v létě. Termín zarezervovaný máme, vhodné místo snažně hledáme a po zkouškovém se ponořím zcela do organizace a plánování, jelikož z těch současných náčrtů a vizí to jen těžko realizujeme. Pozveme jen nejbližší kamarády, mého staršího pana bratra a rodinný kruh zo Slovenska. Má paní matka se ke své přítomnosti na této akci vyjádřila dosti nejasně, jelikož za ty roky tuto součást mé osobnosti nebyla schopna zcela akceptovat. A já se najednou toho papírového stvrzení svazku bojím. Asi nejsem manželský typ.

A protože právě s tím manželstvím, resp. registrovaným partnerstvím (protože proč tomu neříkat jinak, že?), se pojí i cosi, čemu se říká běžně rodina. České zákony ještě nejsou vychytané tak, jak bychom potřebovaly, ale skeptická vůči dalšímu vývoji nejsem. Jen to musí ještě dozrát. A nedávno Déčko přišla s tím, že by se asi nebránila nám to odnosit. Což mě prvně trochu zarazilo, jelikož to není zase tak dávno, co náš negativní postoj k dětem byl dosti výrazný. Pravdou je, že i já za tu dobu trochu pookřála, a tak se v duchu občas usmívám na svá dvě dítka, která nosím alespoň v hlavě. S tím odnošením mám ale strach, protože Déčko už není nejmladší. K tomu nám ale více asi řekne doktor. Druhá věc je pak samotná otázka kde vzít vhodný protějšek? Ta představa, kdy lože s Déčkém sdílí někdo jiný nežli já, a navíc zcela jiným způsobem, nežli já, je sice tak strašně lákavá, ale obávám se, že ji vyvolává spíše ta hříšná Karolínka než cokoliv blízké rozumu. A najít zcela vhodného kandidáta, který by se nikdy nepřihlásil ke svému dílu stvořeného během pár minut v lůně ženy, která to dělá pro něco jiného než své či jeho uspokojení je též dost mizivá. Trochu dražší alternativou je pestrý výběr z katalogu sperma banky a následné umělé oplodnění. A nebo individuální adopce. Na druhou stranu ale pořád cítím, že příchod dětí mi změní současný styl života, který mi sice ne zcela vyhovuje, na druhou stranu se díky němu cítím být svobodná (alespoň v rámci možností), nezávislá a chvilkami i nezávazná. A tyhle tři pocity potřebuji. Asi nejsem rodinný typ.

A to by bylo tak nějak vše, co k onomu obzoru v dohlednu napsat. Čtyři cíle nacpané od této chvíle v rámci jednoho roku. Čtyři cíle, na jejichž dosažení se necítím být dostatečně stvořená. Do toho všechny ty drobnosti typu rekonstrukce, problémy ve vztahu, zaměstnání, rodině, a kdoví čem ještě. A pak si vzpomenete na to, že vám pravděpodobně zítra nespadne na dům bomba, neupálí vás kvůli tomu, že se někomu nelíbíte a že ani neumřete hlady.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

žádné články nebyly nenalezeny

Komentáře