Poprvé pod kudlou

3. září 2013 | 17.50 |

Táhne se to se mnou už od útlého věku a celý život se to se mnou táhnout bude, jde spíše o to jakým způsobem. Říkám tomu "můj kříž," chlapce odbývám pojmem "ženské záležitosti" a s dívkami o tom radši nemluvím, protože to vždycky končí politováním zakončeným slovy "já osobně bych se s tím asi nesmířila." Jenže ono vám v závěru nezbyde nic jiného, než se s tím smířit. Ale co už, lepší je, když o tom vím už od mala než kdybych se z kdovíjakého důvodu snažila kdovíjakým způsobem otěhotnět a zjistila to až po letech mrhání časem i úsilím. Ti nahoře to prostě chtěli jinak, asi moc dobře věděli proč.

Ono se to nemusí operovat do chvíle, než to o sobě dá vědět. Něco jako slepé střevo nebo kýla. Mě to aktivně oslovilo asi v květnu na Ukrajině. Sice jsem měla už jen měsíc do návratu, ale jelikož jsem nevěděla, co za bolest v bříšku mě to trápí, jelikož jsem takovou do té doby neznala, vyhledala jsem tam tamního pana dochtora, kterému jsem následně tlumočila telefonický rozhovor obsahující všemožná latinská odborná slovíčka s mým obvoďákem, potažmo gynekoložkou. Nakonec mi píchnul injekci a předepal prášky s tím, že až se vrátím do ČR, mám se zastavit u obvoďáka a na gyndě osobně. Tak jsem učinila a už se to se mnou vezlo. První operace v životě.

Tajně a naivně jsem doufala, že do Soudného dne nic obdobného podstoupit nebudu muset. To by se mohlo splnit pouze za podmínky, že Soudný den by přišel odteď do čtvrtka, jelikož ve čtvrtek mě čeká laparoskopický zákrok. Sama sebe jsem přesvědčila, že to bude nový a jistě zajímavý zážitek, takže se snad již bojím nejméně, jak se bát mohu. Po zjištění, že mě čeká operace, jsem si prakticky prošla pěti fázemi smutku dle modelu Elisabeth Kübler-Rossové - popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření. Personifikovala jsem to do démona, se kterým se budu muset poprat - to hlavně kvůli tomu, abych došla právě k tomu poslednímu bodu - smíření. Zda jsem s tím opravdu smířená zjistím stejně až ve chvíli, kdy už budu ležet na operačním stole a nebudu brečet. Bylo by to cca po třech letech, kdy jsem si slzy zakázala a od té doby ten zákaz neporušila. A porušit ho zrovna kvůli tomuhle se mi opravdu nechce, to si šetřím na něco úctyhodnějšího. Přemlouvám se o tom, že jsem silná, statečná a odhodlaná, že je na tom většina pacientů operovaných dnes, včera i zítra mnohem hůř, že mám štěstí, že jsem se narodila v roce 1988 a počkala s tím do doby, kdy skalpel se v porovnání s laparoskopií bude jevit jako barbarské řešení. Jde jen o to, zda si to budu myslet i ve chvíli, kdy budu bezmocně a odevzdaně ležet v rouše Evině těsně předtím, než mi kdosi nasadí masku a řekně "z hluboka dýchejte."

Déčko se snaží být mi oporou, byť poslední dva dny toho zase moc nenamluví. "To je normálne," odbyde to vždycky a bytem zase zavládne klid, resp. to, co klidem vzhledem k jeho poloze lze nazývat. Všichni kolem mě mě povzbuzují, snaží se mi dodat odvahu, ale přesvědčte sami sebe o tom, že jejich slova nejsou jen chlácholení.

Nesmíš brečet, Kari, buď houževnatá a tvrdá. Nesundávej svou masku právě v tento okamžik. Neměj strach, stejně, jako ho nebudeš mít v den, kdy přijde chvíle, kvůli které jsi byla na tento svět seslána. Vzpomeň si na svou východní krev a chovej se tak, aby se za Tebe předci nemuseli stydět. Žádej své bohy o sílu a setkáš-li se s nimi tváří v tvář, věř, že Tě v Navii přivítají s otevřenou a vřelou náručí, rohem medoviny v jedné ruce a korbelem piva v druhé.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře