Mezi řečí

30. září 2013 | 14.15 |

Mysleli jste si, že jsem tu operaci nepřežila? Smůla! Je tedy pravda, že ty necelé čtyři týdny neaktivity mohly zavánět tím, že má duše konečně opustila tento prašný svět, ale hold jsem se z narkózy probudila a pobyt v nemocnici, potažmo i pracovní neschopnost přežila bez větší úhony. To největší létání po doktorech mám v tuto chvíli již snad za sebou, takže se do všeho zase mohu vrhnout po hlavě.

V pátek jsem konečně nahnala tu lepší část bývalých kolegů k jednomu stolu, abychom zapili jak můj odchod z teď již bývalé práce, tak celou operaci. Plánovala jsem tuhle sešlost ještě před ní, ale měla jsem na takové věci až příliš černé myšlenky. Bylo to takové důstojné a tiché rozloučení plné slibů, jak se tam občas zastavím podívat se, jak se jim daří a dát o sobě zprávy. Osobně těmhle slibům ale moc nevěřím, tyhle návštěvy se stejně stanou zopakovanou nutností a potom se po nich slehne zem. V sobotu a neděli jsem byla v Praze na předškolení ohledně nové práce a zítra tam mířím opět. Staršího pana bratra, který tam pracuje a kterého vídám kvůli tomu tak dvakrát třikrát do roka jsem z důvodu jeho profesního vytížení bohůmžel nezastihla, tak se mi to podaří snad právě zítra večer. V Cajzli budu až do pátku, takže na těch pár hodin bych ho mohla vytáhnout z pracovního koloběhu. Do toho bych ráda poznala většinu kolegů, se kterými budu pracovat, jelikož dost velkou část pracovních dní s nimi budu trávit, a to jak na cestách, tak v kancelářích a zasedačkách. Věkově budu z nich všech nejmladší, tudíž bude lepší napřed pozorovat a až poté se projevovat... ostatně jako vždy.

Jinak v nemocnici jsem měla kupu času oddávat se nostalgickým vzpomínkám na dávno zapomenuté časy, třídit vzpomínky a usoudila jsem, že mnohé by zasloužily mít zde svou vlastní sekci, takže v budoucnu se můžete (ne)těšít na nic neříkající bláboly o minulosti - takže prakticky žádná změna. Když už jsme u té nostalgie - začíná podzim - mé nejoblíbenější roční období. Jaro je plné naděje a probuzení po chladné a ospalé zimě, léto je aktivní a zábavné, ale podzim má hluboké tajemné kouzlo. Barevné listí na mokré trávě, holé stromy, jejichž větve protínají líně se vznášející mlhu, šedá mlčící obloha, která občas zapláče ve formě ostrých jehlic mrholení - to vše svádí k tomu plakat nad tím, co jste v minulosti udělali špatně... či naopak neudělali.
Znáte takovou tu životní situaci, kdy toužíte po jedné osobě, jenže je zadaná a jelikož je moc hodná, i přes neskrývané sympatie k vám neopustí svého stávajícího partnera, pak se raději nějaký čas nevídáte, potkáte se až třeba po roce a zjistíte, že tahle osoba je volná, ale máte smůlu, jelikož jste zadaní vy? Ještě vyšší úroveň to je ve chvíli, kdy se to děje třeba už pět let a tahle situace nastane čtyřikrát s tím, že jednou nemůžete vy, podruhé zase ta druhá osoba, pořád dokola. Beznadějný romantik by řekl, že "to je přece ta krásná platonická a nikde nedosažitelná láska," já to spíš pojmenuju racionálně "naprosto na prd". Tak něco podobného se mi zase nedávno stalo. Ta touha je možná dopovaná právě tou tajemností a nedosažitelností a po několika měsících vztahu by třeba opadla, ale to se hold té na takové věci vyčleněné části srdce těžko vysvětluje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře