Stále žiji :)

7. říjen 2014 | 13.25 |

Deset měsíců bez článku na existujícím blogu. Tímto jsem zlomila svůj osobní rekord, ve kterém bych sice mohla pokračovat, ale začalo se mi stýskat. Vážně. Možná je to tím, že létu již odzvonilo a nekompromisně přichází podzim, s čímž je spjatá má nostalgická nálada plná vzpomínek na prachem pokryté události, neustálé kňučení nad mezilidskými vztahy kolem mně nebo večery zahalenými v pesimismu při pohledu na první sněhové vločky dopadající na dlažební kostky.

Ty, kteří mají potřebu se ptát na to, co se za oněch deset promlčených měsíců změnilo, nejspíš zklamu. Nezměnilo se prakticky nic. V práci jsem otrkanější a zkušenější. Poslední dobou mě přístup některých kolegů štve čím dál víc, jelikož hnijící plody jejich ledabylé práce dopadá i na mou hlavu, s čímž se nemíním smířit. Otázkou pak je, zda na sebe nechat vedení řvát a s pocitem utužujícím kolektiv mlčet nebo zda nenápadně naznačovat, že pokud se objeví ten či onen neduh, nemám s tím nic společného a očistit si tak zbytečně zašpiněný štít. Snažím se svou práci dělat tak, abych nedala záminku nechat se "jebat" a přitom splnila vše, co se ode mne očekává a vynaložila k tomu co nejmenší úsilí. Problém je však v tom, že ne každý tuto "pracovní filosofii" zastává též, a tak mě občas někdo začne máchat v blátě, do kterého si šlápl sám a já jsem byla ta špatná, když jsem ho před tím varovala. Chápete, co vám tím chci říci?

Smazala jsem si Facebook! Neštěstí! Radikální krok v mém životě! Nový začátek a mnohem víc času! Ne, vůbec. Osobně jsem tak učinila hlavně proto, že jsem ho používala prakticky pouze ke komunikaci s lidmi, se kterými jsem jiným způsobem nekomunikovala. Pokud tohle někdo z nich čte, pak by za tím neměl hledat opravdu nic osobního. Nikdy jsem nepřišla na chuť sdílet fotografie z akcí s lidmi, kteří vlastně ani neví, že nějaká taková akce proběhla. Nikdy mne nezaujalo ani zveřejňování svých fotek v zrcadle, kdy do jejich popisku bych vkládala citáty a životní moudra. Nikdy ve mně nevzbudilo zájem sdílení více či méně zajímavých videí, diskuse s každým, kdo vlastní patent na rozum, "lajkování" skupin, jejichž moc začíná i končí na Facebooku. Nikdy jsem neměla potřebu vědět nic o životech lidí, kteří mi jen prolétli životem, případně v něm již z jakéhokoliv důvodu nesetrvávají. Jediné, oč bylo stát, byly informace týkající se kultury - k těm se však dá dostat i jinými způsoby. Asi jsem staromódní, omlouvám se za to, konzumní společnosti.

Na mezilidských vztazích je úžasné to, že většinou již od začátku víte, v čem je problém, ale mnohdy ho musíte nechat dozrát, abyste věděli, jak ho řešit. V soužití s Déčkem jsem dospěla k tomu, že vlivem mého profesního života trpí ten její osobní (to bylo nejspíš zřejmé již z mých minulých článků). Z důvodu mého pracovního vytížení nebývám doma tak často, aby se ona cítila naplněná. Je však natolik charakterní, že mi to nevyčítá nijak často a zkrátka tiše trpí. Mohu tomu nechat volný průběh a čekat, až se jednoho dne sbalí a odejde. Mohu také doufat, že si zvykne. Mohu změnit práci, ale pochybuji, že najdu jinou, která bude finančně ohodnocena jako ta aktuální a bude mi otvírat dveře tam, kam mi ta aktuální dveře otvírá. Není to žádný med, ale zoceluje mne a dává mi pocit růstu, stability a zázemí. Jenže pocit stability v důsledku toho nedávám zase já Déčku. Mé pubertální já kdesi uvnitř mne nesmiřitelně křičí "Proč musí být vše tak složité?"

Toť asi vše, s čím jsem se potřebovala za dnešek vymáčknout. Mám před sebou kupu práce, jíž je třeba se věnovat. Tak třeba zase za deset měsíců... nebo i dřív :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Stále žiji :) tlapka 07. 10. 2014 - 19:25
RE(2x): Stále žiji :) kari 11. 10. 2014 - 15:26