Too old for this shit

23. říjen 2014 | 14.05 |

Zcela vzácně mi práce vyšla tak, že jsem teď za sebou měla tři víkendy úplně volné (což se s následujícím víkendem opět ruší), a tak jsem mohla zkusit dělat všechny ty věci, které jsem za ten poslední rok dělat nemohla. Ne, že bych za poslední rok neměla žádný víkend volný, ale když tomu tak bylo, raději jsem ho věnovala Déčku, abychom mohly dělat všechny ty věci, které normálně žijící páry o víkendech dělají. Tuto trojicí víkendů jsem však zasvětila činnostem, které k poklidnému partnerskému životu zpravidla nepatří, a jak jsem zjistila, na mnohé jsem už nejspíš příliš stará. Proto nese nadpis onu památnou hlášku ze série filmů Smrtonosná zbraň.

První říjnový víkend slavil pan starší bratr třicáté narozeniny. Tedy, budeme se držet předpokladu, že i sprostou hospodskou chlastanici lze považovat za oslavu. Výjimečné na tom bylo však to, že se nejen jednalo o oslavu kulatin, ale po dlouhé době se opět ukázal v Brně a dokázal sehnat "starou partu", která se naposledy v takovémto počtu scházela před nějakými deseti lety.

Co se týká staré party, jen díky opatrovnickému panu bratrovi jsem tehdy mohla být její jedinou ženskou a zároveň nejmladší stálou součástí. Ne, že by se tam nevyskytovala i jiná děvčata, ale prakticky vždy se jednalo jen o aktuální lásky kluků, které přicházely jen proto, aby zase za okamžik zmizely. Dnes bych si asi v obdobné pozici připadala jako páté kolo u vozu, ale tehdy jsem za to opravdu byla vděčná, jelikož to pro mě bylo vykoupení z odmítavého postoje spolužáků ze základní školy vůči mé osobě. S touhle partou jsem se poprvé opila, s touhle partou jsem poprvé vykouřila celou cigaretu, zažila první rvačku, ale, chceme-li se držet pozitiv, zažila i první intimní chvilky, poznala kouzlo metalové hudby a opravdového přátelství. Je jedno, že jsme tehdy poslouchali NSBM a měli názory, za které bych si dneska nejradši uštědřila facku - byli jsme přátelé - nebo jen možná existence, které tmelila nespokojenost se světem. Jenže všichni stárnuli a s přibývajícím věkem a problémy odpadávali, věnujíc se zaměstnání, vážným vztahům a rodinám. I já šla nakonec svou cestou.

I přes to, že s některými jsem se potkávala na ulici a při té příležitosti prohodila pár slov, našli se i tací, které jsem celých deset let neviděla. Vyholené hlavy nebo naopak dlouhovlasé mládence oděné v tričkách kapel, jejichž logo neznalec nerozluští, vystřídala sorta existencí, které vedle sebe působily občasně až kontrastně. Byli tu kluci odění v košilích, jejichž cena čítala čtyři cifry. Seděli tam nenápadní taťkové s dvoudenním strništěm, na kterých bylo poznat, že si s chutí užívají jednoho z mála večerů v roce, kdy je jejich manželky pustily na sobotní večer ven. Byli tam pánové v ošoupaných křivácích, s mastnými dlouhými vlasy, kteří již po hodině od oficiálního začátku upadali do alkoholových mdlob a ostatní je snášeli mezi sebou jen kvůli tomu, že s nimi trávili dětství.

A pak jsem tam byla já, usazená v rohu, kreslíc nevzhledné ornamenty na rose půllitru, s drobným úsměvem na tváři mlčky pozorujíc ty, jejichž společnost tehdy pro mě představovala prakticky celý svět.

Mé rozhovory s nimi byly k nerozeznání s jakýmkoliv jiným známým, kterého nějaký pátek nevidíte. Od tématu "co nového" se přesunete k tématu, kdy se musíte obhajovat, protože dotyčný byl zvyklý na něco jiného a předpokládal, že se ve vašem životě zas tak moc nezměnilo. I přes to, že téměř všichni působí, že na nich život zanechal mnoho šrámů, v jádru jsou to pořád ty stejné charaktery. Cholerici zůstali choleriky, baviči zůstali baviči, bručouni zůstali bručouny. Je možné, že jsem se vnitřně také nezměnila, byť se domnívám, že ostatní museli mít pocit, že se nebaví s tou Kari, kterou vídali v dobách povinné školní docházky a středoškolských patálií. Neodcházela jsem mezi posledními, kteří museli využít propustky a vrátit se domů až v časně ranných hodinách, ale taktéž jsem prostory hospody neopouštěla s těmi, kteří z různých důvodů vypili dvě piva, jeden panák na přípitek, a zmizeli zase ve dveřích, které se za nimi nestačily ještě ani pořádně zavřít. Každopádně jsem po rozloučení se s ostatními měla pocit, že čas již vrátit i přes veškerou snahu nejde... ani na jeden večer, ani na jednu hodinu. Na tohle jsem už prostě moc stará.

Druhý víkend ve znamení fráze obsažené v nadpise se odehrál v Praze, kde poslední dobou z pracovních důvodů trávím více času, než jsem trávila kdykoliv jindy. Kromě dvou písmenek před jménem jsem si z výšky odnesla i dvojici kamarádek, které se i přes svou moravskou krev však aktuálně vyskytují v Práglu. Jedna se  tam přivdala, má dvě děti, manžela a žije spořádaný život, druhá tam pobývá pracovně a je (nutno říci, že v důsledku vlastní povahy) neustále zhrzená nešťastnými láskami. Seznamte se s mamkou Mášou a uplakanou Sylfou. Jak celá akce vznikla? Dlouho plánovaná sešlost stála na mé neschopnosti si najít volný víkendový večer a Mášiném "manžovi", který se konečně odhodlal vzít jejich společné ratolesti k babičce a dědovi "na venkov" do Benešova a uvolnit tak byt trojici holek, které se za poslední čtyři roky prakticky sešly asi třikrát.

Do Prahé jsem dorazila již v sobotní po poledni, nechala se na "Hlaváku" vyzvednout Mášou a řekla si, že když "je tu doma", nechám volbu programu na ní. "Kafčo - vínko - klubík" zní celkem nevinně od usměvavé dvojnásobné mamky. Má za sebou tři roky mateřské - zatím ještě dokáže vnímat fakt, že svět se netočí jen kolem dětí, takže jsme se stále měly o čem bavit. Později se k nám připojila i Sylfa - zamlklá, s výrazem vyděšeného králíčka krčícího se v nejvzdálenějším rohu klece - takže pořád stejná. To už jsme ale z "kafča" a courání po městě přecházely do fáze "vínka" a kafrání v obýváku u Máši, což vrátilo úsměv na tvář i Sylfě, která díky pár deci alkoholu konečně začala mluvit i v složitějších souvětích. Pak odbila devátá hodina večerní a přišel čas na poslední část onoho setkání. "Klubík". Není nad to, když jsem nucena doprovázet rodičku s touhou vrátit se do náctiletého věku a chlastem posilněnou kořist chlastem posilněných lovců do společnosti, kterou nesnáším, okořeněnou hudbou, kterou neposlouchám za účelem, kterým pohrdám. Budiž, kostky jsou vrženy. Po uplynutí několika hodin Máša stále paří na parketě a snaží se dohnat ztracené mládí, Sylfa s nenuceným zaujetím u stolu poslouchá divoce gestikulujícího mača a já na baru tahám jednu startku za druhou, postupně ochutnávám každou míchaninu na lístku, na které spočině můj zrak, každých deset minut kontroluji čas na telefonu a jsem nucena komunikovat s místním osazenstvem, které o mě z jakéhokoliv důvodu zavadí.

Se třetí hodinou ranní návštěvnost klubu pomalu řídne, Máša se nechává zvát na baru od dvou tanečníků, Sylfa mi na rychlou rozloučenou podává studenou ruku a za druhou ji táhne princ jejího večera směrem k východu. Trpím. Opilecké kecy těch, kteří jsou opilejší než já, mi lezou krkem, začínám přemýšlet nad problémy, nad kterými jsem již přemýšlela tisíckrát předtím. Vysvobozením mi je Máša, kterou její společníci opustili zřejmě ve chvíli, kdy zjistili, že "z tohoto mráčku pršet nebude". Opilci na zastávce, opilci v autobusu, opilci před jejím domem. S rozedněním přichází nevolnost způsobená plácáním pátého přes deváté, ale tentokrát jsem to já, kdo Máše drží vlasy a podává do ruky ručník. Půl roku na Ukrajině, kočko. Větrání zakouřeného oblečení, horká sprcha, krátký spánek, rychlý úklid. Tatínek s dětmi se vrací domů a obě se tváříme, že jsme noc strávili u maratónu Zoufalých manželek, Ally McBealové nebo co-já-vím-na-co-Máša-takhle-čumí. Vážně, Mášo, máš tohle zapotřebí? Před odjezdem vlaku zpět do Brna mi ještě přichází omluvná SMS od Sylfy. Ne, že bychom s tím nepočítaly. Cestou zpátky přemýšlím, zda bychom byly kamarádky i v případě, že bychom spolu nestudovaly. Každá žijeme v naprosto jiném světě, máme jiné hodnoty, cíle i názory. Pojí nás dva, resp. tři roky společně stráveného času, nic víc. Asi to stačí. Necítím se naplněná. Stárnu.

Víkend č. 3 měl proběhnout prvoplánovitě naprosto jinak, než nakonec proběhl - pátek měl být strávený u knížky a na sobotu jsem plánovala sezvat k nám do bytu pár přátel, jelikož Déčko mělo výjmečně vlastní program na celý víkend, ve kterém nebyla zahrnuta má osoba. Jenže to se vše změnilo úterním e-mailem, který přistál v mé schránce dne 14. 10. 2014 přesně v 16:21 hod. Dámy a pánové, pokud nejste příznivci červené knihovny a romantických komedií, přestaňte v tuto chvíli číst a běžte se věnovat nějaké produktivnější činnosti - pokud nepřestáváte, pokračujte na vlastní nebezpečí.

Nedávno jsem si zrušila Facebook, ale i v dobách jeho existence jsem neměla čas na sledování životních událostí mých tamních "přátel", tudíž mi pár věcí, které jsem mohla vědět, prostě uteklo v propadlišti jedniček a nul. K věci. Dávno předávno, za časů, kdy jsem posledním rokem (již kombinovaně) studovala vysokou školu, mi přes cestu přeběhla bytost, s níž jsem strávila téměr rok svého života. Nutno podotknout, že z onoho téměř roku učinila opravdové dobrodružství. Kamila, Kamča; mezi jejímy kamarády oblíbené spojení našich jmen - Kamča & Karča - jsem upřímně nesnášela. Její rodiče byli katolíci, takže po celou dobu jsme se před nimi tvářily jako kamarádky. Oni byli na jednu stranu rádi, že se netahá s chlapci, my jsme byly rády, že já jsem pro ně ta hodná kamarádka, u které občas přespí. Ona byla ta bezstarostná kytičková víla, já ta ustaraná a duše vidící za každým rohem špínu. Díky ní jsem poznala spoustu lidí, s pár z nich jsem dodnes v kontaktu a považuji je za své přátele. Celý ten vztah byl prakticky jen o těch intimních věcech, o přitažlivosti, ale - upřímně - nikdy jsem nepoznala nikoho více vzrušujícího. Zřejmě to byla jen úspěšně zkombinovaná chemie, ale... ufff. Jenže vše jednou končí a naše styly života byly zkrátka natolik rozdílné, že byť jsme se rozešly v dobrém, neměly jsme potřebu se spolu dál vídat.

O to větší překvapení bylo, že má stále uloženou mou e-mailovou adresu. Zpráva ve stylu: "Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli to udělat, tudíž jsem se rozhodla, že to udělám, takže jestli máš v sobotu čas, zvu Tě na svou svatbu s V-životě-jsi-o-něm-neslyšela". Čo bolo, bolo. Lidé se mění - někdy více, někdy méně. Někdy i takto. Měla jsem sice neutuchající potřebu odmítnout, ale má romanticko-masochistická součást ve mně zvítězila. I kdyby Déčko měla čas, je blbé svou aktuální přítelkyni brát na svatbu své bývalky. Nakonec jsem oslovila našeho společného kamaráda Luka, který se na onu svatbu taktéž chystal s prosíkem, zda se můžu připojit k němu. Mohla jsem. Díky. Milión lidí, kostel, obrovská paráda, pyšní rodičové zdraví kamarádku Kari, do toho uhlazený ženich stojící u oltáře s... s ní. Pořád tak dokonalou, úžasnou, jedinečnou. "Život-jde-dál šťouchnutí kamaráda zastavuje tvořící se slzy v mých očích. Budeš rozmazaná, pako! Slzy si šetři na jindy. Najednou si uvědomuji, že žárlím. Tehdy to prostě musela být nějaká forma lásky, byť jsem ji nikdy předtím ani poté nepoznala. Při odchodu krátký oční kontakt a opětovaný úsměv.

Celou oslavu v penzionku kousek od Brna jsem se snažila věnovat se společnosti Luka, se kterým jsem si naštěstí měla mnohé co říci. Pak všechno to společenské tancování, k němuž potřebujete jen znalost univerzálního základního kroku a jehož jsem nebyla ušetřena. Panáky, panáky, panáky. Stojíte venku na periférii u jediného popelníku v celém areálu, z úst vyfukujete cigaretový kouř.
"Díky, žes přišla," dala vědět o svém náhlém zjevení. Opětování díku za pozvání a asi stá gratulace za celý ten den. Poznala bych ji i v absolutní tmě. To kouzlo vznášející se kolem ní. Světlo její zřejmě první cigarety za celou svatbu jen zlehka osvětluje její tvář při každém popotažení. Přibližuji se k ní a oddávám se tomu pocitu, které jsem už čtyři roky necítila. Nesměle se topím v odrazu světa v jejích očích. Pak mi na rty přiloží prst. "Ne, někdo nás uvidí," zašeptá. "Promiň," začnu se upřímně smát sama sobě, své naivitě podpořené chlastem v mých žilách. Rozloučení se všemi, u kterých jsem to uznala za vhodné a poděkování Lukovi za doprovod. Rozvoz domů. S morální kocovinou skrz střešní okno zírám z postele na noční oblohu. Sakra! Taky musela říci "Někdo nás uvidí"?! Nemohla zvolit třeba "Už ne!" nebo "Dost!". Ne... prostě "Někdo nás uvidí". I'm too old for this shit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Too old for this shit walome 23. 10. 2014 - 14:53
RE(2x): Too old for this shit kari 23. 10. 2014 - 15:31
RE(3x): Too old for this shit walome 23. 10. 2014 - 15:47
RE(4x): Too old for this shit kari 23. 10. 2014 - 17:02
RE(5x): Too old for this shit kari 23. 10. 2014 - 17:03